babica zavináč leskovec tečka cz 
603 793 726
Olga Františáková
|
Životní osudy Olgy Františákové nepřestávají zajímat velké množství badatelů, zabývajících se II. světovou válkou. Bohužel, mnohdy se její příběh ztrácí pod nánosy nepravd a lží.
Olga se narodila dne 18. března 1926 v obci Dedovo (Дийда), okres Berehovo (Берегове), na Podkarpatské Rusi (dnešní Ukrajina, 55 km jihovýchodně od Užhorodu), jako druhé ze tří dětí četnickému strážmistrovi a italskému legionáři Františku Františákovi z Lidečka a jeho manželce Ireně, roz. Gazdagové z Dedova. Obecnou školu začala Olga navštěvovat v rodném Dedově, ale z důvodu vzniku Slovenského štátu a převzetí území Podkarpatské Rusi maďarskými vojsky musela dokončit vzdělání až na Moravě. Už odjezd z rodné obce byl dramatický, kdy na jejich vlak bylo na slovenském území stříleno. Nejdříve přebývají u příbuzných v Lidečku, následně se stěhují do Zádveřic čp. 209 a až v roce 1942 se stěhují do podnájmu v hostinci v Uble čp.31).
Po dokončení obecné školy zůstala v domácnosti, občas vypomáhala v hostinci. Na příkaz pracovního úřadu začala pracovat u firmy Baťa, později jako služka ve Vizovicích. Žádná z prací se jí však nezamlouvala a tak se rozhodla odjet za svou sestrou Gizelou do Prahy, kde pracovala v bufetu U Vašíčků, později Na Rybníčku. Zde s největší pravděpodobností pracovala na černo, a protože se dozvěděla, že je hledaná Úřadem práce ve Zlíně, opustila Prahu a vrátila se do obce Ubla. Až na třetí pokus se jí podařilo překročit protektorátní hranice na Slovensko a vydala se ke svojí babičce do Dedova. Po nějakém čase byla zadržena maďarskými četníky a v květnu 1944 předána gestapu do Zlína, kde se musela co 14 dní hlásit. Po vypuknutí Slovenského národního povstání odjela Olga k příbuzným do Lidečka a znovu se chtěla pokusit překročit hranice protektorátu, ty však už byly mnohem lépe střeženy. Snad proto se seznámila s příslušníkem gestapa Janem Jandou. Možná si myslela, že díky milostnému poměru s Jandou se jí podaří překročit střežené hranice. Po čase zjistila, že jí Janda nepomůže a proto se domluvila s nájemcem Hornolidečské nádražní restaurace, který jí dohodl přejezd v zapečetěném vlaku se slovenskými financi.
U obce Rajec byla zadržena partyzánskou hlídkou, a předvedena před velitele Janko Ušiaka. Po úspěšném absolvování výslechu byla přijata do partyzánského oddílu. Už na území protektorátu, po přestřelce u Čertova mlýna a zničení bunkru na Kněhyni se Olga vydala spolu s budoucím velitelem oddílu Josefem Houfkem a Jugoslávcem Matou na Vsetínsko do obce Seninka, kde se setkali s dalšími partyzány: Ladislavem Vernerem, Lexou, Simeonem Žukovem, Prokopevem a Crhou. Úplně si nesedli a Lexa dokonce Houfkovi vyhrožoval, že pokud se bude dál velmi neurvale chovat, zastřelí ho. Nakonec ale vznikla 11-ti členná skupina, která se v prosinci 1944 vydala přes Lutoninu (zde obdržela rudou vlajku, kterou dostal na starosti Žukov), Zádveřice do Březůvky. Na cestě do Halenkovic, kde chtěli ukrást autobus a vydat se na Českomoravskou vrchovinu, narazili u Jalubí na německou hlídku a členy gestapa. Během boje Crha a Mato ustoupili zpět na obec Slavitínky, zbytek směrem na Žlutavy, ze kterých postupovali do Chřibských lesů. Zde Josef Houfek, Olga, Ladislav Verner a Simeon Žukov dne 9. ledna 1945 v Nemochovicích založili partyzánský oddíl Olga, jejímž velitelem je ustanoven Josef Houfek a jeho zástupkyní je zvolena samotná Olga. Přesná trasa na mapách z knihy Václava Peši a Jindřicha Ocáska "Ve dvojim ohni" zde a zde.
O akcích oddílu Olga, ať už úspěšných, nebo neúspěšných, bylo napsáno hodně. Oddíl se postupně rozšířil až na 3 roty (přes 120 členů). Příslušníci oddílu kromě šatstva, jídla, zbraní požadovali i kuřivo a alkohol. Zde je třeba vysvětlit, že nahlásit takovéto zásobovací návštěvy partyzánů museli pochopitelně i spolupracovníci odboje, už jen proto, že pak nebyli schopni splnit nucené dodávky. Spousta spolupracovníků partyzánů se dělila i o to málo, co ještě měli, ale vyskytly se i případy, kdy si partyzáni a hlavně "rádoby" partyzáni opatřovali potraviny i s použitím násilí.
Největšími úspěchy partyzánského oddílu Olga bylo vypuštění 24 vagonů s cca 512 tisíci litry oleje, lihu a benzolu na nádraží v Morkovicích (této akce se sama účastnila) a zajetí velitele německé 16. tankové divize generálmajora Dietricha von Müllera2) a kroměřížského okresního hejtmana Dr. Emila Adolfa Josefa Koblischka3) na zámku Dubských v Hošticích (tuto akci provedla III. rota pod vedením Josefa Matouška). Doprovod generálmajora Müllera byl ve sklepě postřílen a přežil jen poddůstojník Hans Stocker, jenž byl následujícího dne objeven přivolanou policií zraněn pod hromadou mrtvých těl ve sklepě zámku. Hejtmana Dr. Koblischka poté při cestě na předání Rudé armádě zastřelili (některé prameny milně uvádějí oběšení).
Dnes je oddíl spíše znám pro chování jejího velení, hlavně velitele Houfka, který v opilosti nařídil popravy několika nevinných lidí z řad partyzánů (Jindřicha Glozy, Františka Chlapíka, Vladislava Chocholače, Antonína Koupila, Aloise Novotného, Bohumila Lozerta, Bohumila Čihanka, Eduarda Hudečka) a svým chováním ohrožoval i ostatní, kteří je podporovali. Za tyto činy a za měsíční službu ve wehrmachtu byl Houfek po válce odsouzen k 3 letům těžkého žaláře, v roce 1948 dostal milost, poté emigroval do Rakouska, kde byl naverbován CIC a znovu poslán zpět do ČSR jako agent převaděč. Byl chycen a odsouzen k 5 letům těžkého žaláře, po propuštění se v roce 1954 oženil s bývalou členkou oddílu Olga Ninou Tesaříkovou a přijal její příjmení. Po několika letech soužití se Nina s Houfkem rozvedla a ten propadl alkoholizmu.
Po válce Olga nejdříve bydlela v Brně, poté, co se její otec stal vrchním strážmistrem v Šumperku, žila v Šumperku na ulici Mazalova 1. V Brně vypovídala proti svému bývalému milenci a veliteli oddílu Houfkovi ve věci nařízených poprav, ten jí ze msty obvinil z prostituce, krádeže zlatého prstenu, peněz a hlavně ze spolupráce s gestapem. To se však u Mimořádného lidového soudu v Brně neprokázalo. Ve stejnou dobu probíhalo ve Vsetíně šetření pro podezření z přestupku „proti národní cti“, kvůli známosti s gestapákem Jandou. Komise rozhodla v její neprospěch a Olga byla odsouzena k vyvěšení oznámení o přestupku po dobu 14 dní v místě jejího bydliště. Několikrát se odvolala, ale nebylo ji to nic platné.
V roce 1948 se provdala za Jaroslava Chytila, se kterým se neúspěšně pokusila dne 17. července 1948 u Chebu o překročení hranic do NSR. Dalšími účastníky útěku byli Alois Chytil, Hynek Chytil a Bronislava Drábková. Těmto třem se útěk povedl. Díky tomu, že ještě nebyl v platnosti „Zákon na ochranu lidově demokratické republiky“, který platil až od 24. října 1948, byli manželé po nějakém čase z Pankrácké věznice propuštěni.
Po propuštění Olga pracovala jako poštovní doručovatelka. Dle vzpomínek bratra Olgy v té době manžel hodně pil a Olgu tělesně týral. Na přelomu roku 1948/49 se jim narodil první syn Jaroslav, o tři roky později syn René.
Začátkem roku 1969 se ještě Olga pokusila svolat své bývalé spolubojovníky na sraz do Velkých Karlovic, kde se chtěli poradit, jak se zbavit těch, co si jen na partyzány hráli, ale po srpnových událostech roku 1968 a začátku normalizace se uzavřela do sebe. Od roku 1974 se spolu s manželem starali o svojí vnučku, která naopak ve svých vzpomínkách uvádí, že nikdy nezažila, že by byl děda na babičku hrubý. V roce 1984 manžel Jaroslav zemřel a Olga se s vnučkou přestěhovala k synovi Jaroslavovi. V roce 1988 jí byla diagnostikována rakovina a dne 28. října 1988 v olomoucké nemocnici zemřela.
Už v letech 1956-1957 vycházel v Německu v časopise Münchner Illustrierte na pokračování seriál Partyzánka o "krásné Češce Olze Františákové, o její démonické roli u partyzánů a ...gestapu."
Agentku gestapa udělal z Olgy i spisovatel Rudolf Ströbinger ml.4) ve své knížce „Rudá zrada“, kde díky informacím od spolupracovníků svého otce mimo jiné popisuje i zastřelení agenta gestapa Františka Šmída alias Velkého Franty příslušníky Malíkovy organizace ve Valašském Meziříčí.
Otec spisovatele Rudolfa Ströbingera měl pohnutý osud. Působil ve Valašském Meziříčí jako „pravá rukou vedoucího NSDAP“, dostal do správy židovský konfiskát - firmu Arnošta Knöppfelmachera, byl odsouzen jako učitel za zneužití školních dívek k 5 měsícům odnětí svobody. Po válce byl odsouzen na doživotí za podíl na smrti několika občanů Valašského Meziříčí. Tento trest mu byl snížen amnestií a posléze po roce 1962 na přímluvu starosty města Görlitz (Zhořelec) propuštěn do NDR, ke svojí druhé manželce Lidegardě (s první manželkou doposud nebyl rozvedený).
Syn Rudolf po srpnu 1968 emigroval a věnoval se literatuře faktu, publikoval na různá témata, bohužel jeho práce se nemohou řadit k těm serioznějším. A čím okořenit knihu vydanou v Německu v roce 1978, než postavou temné ženy, která už ve třinácti flirtuje s německými vojáky a je zároveň příslušnicí odboje a agentkou gestapa.
Olga nebyla ctnost sama, na některé aspekty své minulosti sama nebyla hrdá. Je třeba si uvědomit, že část života prožila ve zlomové době, kdy každé rozhodnutí a chyba mohla mít fatální následky a mohla rozhodovat o životě a smrti spousty lidí. Ne vždy byla přijímaná rozhodnutí správná, ale i to bohužel patří k životu.
Zdroje:
| - PNC 226/46 šetření „proti národní cti“ ve Vsetíně s Olgou Františákovou |
| - MZM 8811-25, 300-144 soud s Josefem Houfkem, obvinění Olgy Františákové v Brně |
| - Z-10-8 spis mimo jiné o nepovedeném útěku Olgy Františákové |
| - V-578 spis Durdíka Jaroslava a spol |
| - T160/50 soud s Rudolfem Ströbingerem ve Valašském Meziříčí |
| - Internetové stránky archívu bezpečnostních složek, Josef Houfek, rodina Ströbingerova |
| - Vzpomínky rodinných příslušníků |
Vyšetřování Olgy Františákové:
Od konce roku 1945 bylo po Olze Františákové pátráno z důvodu přestupku zákona o národní cti (dopis národního zemského hlavního města Brna zde, dopis národního zemského hlavního města Brna zde5), udání na sestry Františákovi zde, odpověď okresního národního výboru v Šumperku o nezjištění spolupráce obou sester z gestapem zde, protokol o šetření ve věci intimního styku s gestapákem Janem Jandou zde6)). Tyto dokumenty jsou k naleznutí v Archivu bezpečnostních složek v Praze ve svazku V-578 Durdík Jaroslav a spol část1.
Ve svazku V-578 Durdík Jaroslav a spol část2 jsou mimo jiné i udání zaslané na velitelskou stanici ve Vsetíně zde5), protokol sepsaný v Brně zde5), zápis výpovědi Gizeli Františákové7), protokol s Josefem Vávrou-Staříkem zde8).
Po válce byli se spolupráce z gestapem obvinění mimo jiné Vladimír Krajčík - "Jerry" (velitel úderné a diverzní roty partyzánské brigády Jana Žižky, účastník tragické události na pile Floriána Mynaříka v Ratiboři), František Foukal, Josef Vávra-stařík (musel díky tomu opustit Zlínskou radnici), Josef Houfek, sestry Františákovy atd. Všichni zmiňovaní byli do konce roku 1947 z obvinění se spolupráce s gestapem osvobozeni, jen Josef Houfek byl za jiný trestní čin potrestán 3 roky těžkého žaláře. I samotný Murzin byl po válce obviněn ze spolupráce se západními agenty a byl hlídán NKVD.
Ve svazku Z-10-8 pojednávající o neúspěšném překročení státní hranice se svým manželem Jaroslavem Chytilem dne 17.6.1948 v Chebu5).
Po válce nebyla ani jedna ze sester Františákových odsouzena za spolupráci s gestapem, krádeže či prostituci. Jen Olga byla odsouzena za pokus o nelegální překročení hranic (z vězení jí a jejímu manželovi měl pomoci údajně sám bývalý velitel partyzánské brigády Dajan Bajanovič Murzin) a za přestupek proti národní cti byla potrestána veřejným pokáráním, kdy toto pokárání mělo vyset 14 dní na veřejné tabuli v místě jejího bydliště.
Na základě všech výše uvedených skutečností lze dojít k přesvědčení, že sestry Františákovy agentkami gestapa ani u nás ani v Maďarsku nebyly. K podobnému závěru dospěl ve své studii "Partyzánský oddíl Olga. Krvavá cesta jedné odbojové skupiny" PhDr. Vladimír Černý, Ph.D., který vyučuje na Filozofické fakultě a Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Studie vyšla v časopisu Soudobé dějiny č. 1-2/2010 viz citace:
"Ve spisu se nachází nejpodrobnější protokol Raschkovy výpovědi před vyšetřující komisí Okresního národního výboru ve Zlíně z 25. února 1946 a jeho pokračování ze 14. března téhož roku, kde o Františákové nenalezneme žádnou zmínku. Totéž platí také v případě gestapákovy vlastnoručně psané obhajoby, kterou si připravoval pro přelíčení před Mimořádným lidovým soudem v Uherském Hradišti. Mezi svými agenty nejmenoval Františákovou v průběhu poválečných výslechů ani kriminální rada brněnského gestapa Otto Koslowski, který jinak vyšetřovatelům sdělil informace o řadě spolupracovníků. Na základě všech výše uvedených skutečností lze dojít k závěru, že Olga Františáková agentkou gestapa nikdy nebyla".
a nebo Stanislav Kokoška z Ústavu soudobých dějin Akademie věd v pořadu české televize "Partyzáni v českých luzích a hájích" viz citace:
"A co kmotra oddílu, Olga Františáková?
To je spíš oběť literatury faktu.Tvrdí se, že byla od roku 1939 konfidentkou vojenského gestapa. Údajně to mělo být z nešťastné lásky,protože její snoubenec padl v roce 1939 v Polsku. Je to samozřejmě nesmysl, v té době jí bylo 13 let. Františáková měla velmi pohnutý osud. Pocházela z rodiny četníka z Podkarpatské Rusi. Byli odsunuti na Moravu, potom ilegálně žila v Praze, protože se chtěla vyhnout nucenému nasazení. Do oddílu vstupovala z určitých romantických pohnutek. Je to vidět i z jejího vystupování: nosila rusínskou uniformu včetně těch "půllitrů" a současně měla blond vlasy".
Jiřina Leštinská roz. Františáková, spojka 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky – Ušiak
Gizela (později si změnila jméno na Jiřina) se narodila dne 10. ledna 1924 v obci Dedovo okres Berohovo. Obecnou školu začala Gizela navštěvovat v rodném Dedově a zde jí také vychodila. Po 15. březnu 1939 odjíždí spolu s rodinou do Lidečka a posléze se přestěhují do Zádveřic. Koncem roku 1940 odjíždí, za známými z Podkarpadské Rusy, do Prahy kde nejdříve pracuje v automatu „Metro“, v automatu „u Kleinhampla“, a později v restauraci „na Kopečku“ a v restauraci „u Vašíčků“, kde je zaměstnána více jak rok. Poté byla pracovním úřadem přemístěna do firmy Scholz. V půlce roku 1943 zaměstnání opustila, vrátila se k rodičům a na podzim roku 1943 utekla stejně jako Olga ke své babičce do Dedova. V tom jí pomohl listonoš z Bratislavy. Zde žila asi 4 měsíce, než jí maďarští četníci zadrželi za nelegální přechod hranice a uvěznili na 2 měsíce. Na přímluvu strýce Šándora byla propuštěna a mohla dále žít u babičky.
To se změnilo na konci roku 1944, kdy do kraje přišly němci, kteří ji znovu zatkli a poslali ji na úřadovnu gestapa v Brně. Odtud byla propuštěna ke svým rodičům do Ubla. V lednu 1945 navštívil rodinu Františáků partyzán Josef Gajdošík-Kopanický, který požádal Gizelu, zda by nedonesla zprávu Kůrovcovi, bydlícího v hotelu „Snoza“ ve Valašském Meziříčí. Koncem ledna se v Uble objevuje její sestra Olga s partyzánem Rudou Kamenným a s nimi odchází do Nemochovic. Po 14 dnech se vrací s úkolem navázat spojení se štábem partyzánské brigády. To se jí nakonec podařilo. Při zpáteční cestě byla zajata maďarskými vojáky9) a byla předána gestapu ve Zlíně. Zde byla vězněna 3 týny a na přímluvu němce Majera, který ji vezl z Dedova do Brna, byla propuštěna s podmínkou hlášení se každý druhý den na služebně a zjištění pobytu velitele Murzina. Ihned po propuštění koncem února 1945 odešla domů, sdělila vše rodičům a ukryla se v bunkru u Kajšu v Uble. Rodiče s bratrem Františkem se taktéž uchýlili do ilegality, kdy se přemístili k Jiřímu a Františce Polčákovým10) do Bratřejova čp. 106, kde si vykopali ve stodole úkryt.
Nejblíže odhalení a chycení byla rodina Františáků asi 19. dubna 1945, kdy byl z Pozděchova proveden zásah proti nedalekým pasekářským osadám Ryliska a Ploština. Aby neohrozili rodinu Polčákovu, opustili Františákovi úkryt a vydali se schovat do lesa nad Prlovem. Druhý den, jen cca 150 m od jejich úkrytu bylo nalezeno tělo Tomáše Vařáka z Prlova, který byl za dosud nezjištěných příčin u Pozděchova zastřelen (asi za to, že z Vizovic nesl větší množství léků).
Podruhé byli v ohrožení dne 23. dubna 1945, kdy byla vypalována část Prlova. I v tomto případě se odebrali schovat do lesa nad Prlovem a viděli hořet domy v Prlově. Na večer byl vyslán 11-ti letý František zjistit situaci k Polčákům a při cestě narazil na oběšené občany Prlova na jabloni mezi Bratřejovem a Pozděchovem. I když dorazil k Polčákům, kde bylo vše v pořádku a dal svým rodičům znamení býlím prostěradlem, tito kvůli tmě ho neviděli a museli přenocovat v lese. Do svého úkrytu se vrátili až druhého dne ráno. Jídlo jim zde nosila i Rozina Šopová, která byla spolu se svým švagrem popraveni 4. května 1945 německými dělostřelci na pomezí obcí Hošťálková a Ratiboř.
Ale zpátky ke Gizele. Na příkaz velitele oddílu Buďka je Gizela u Kajšů hlídaná Tomášem Polčákem – „Šebíkem“ a Lakšem, a v případě, že by se chovala nějak neobvykle jí měli zastřelit. Buďko měl informaci, že Gizela byla zavřená na gestapu ve Zlíně a proto měl strach aby se nepřidala na stranu okupantů. To se nepotvrdilo a proto se Gizela stala plnohodnotnou členkou oddílu.
V dubnu roku 1946 se jí narodila dcera, které dala jméno po své sestře Olga, za nedlouho poté se provdává za pana Leštinského a stěhuje se do Mohelnice.
Doplnění:
|
1) |
První rozpor oproti knize "Rudá zrada", kde je napsané, že v době obsazení zbytku okleštěného Československa, tedy 15.3.1939 měli podle Rudolfa Ströbingera bydlet v Uble, což není pravda. Do Ubla se nastěhovali až na začátku roku 1942. V Uble nebydleli ani 1.9.1939 kdy začala 2. světová válka a kdy měl padnout její údajný snoubenec v Polsku. |
|
2) |
Generálporučík Dietrich von Müller (16. 9. 1891 Malchow – 3. 1. 1961 Hamburk) velitel 16 tankové divize, která měla zaujmout obrané pozice na jižní moravě. Držitel Rytířského kříže k Železnému kříži s dubovými ratolestmi a meči. V roce 1955 byl propuštěn z ruského zajetí. |
|
3) |
Okresní hejtman Dr. Emil Adolf Josef Koblischek, někdy milně historiky nazýván Karlem Koblischkem (24. 7. 1889 Mohelnice - 22. 4. 1945 les Břestůvka), byl první a jediné dítě ředitele Mohelnického cukrovaru Emila Kobližka (1845) a jeho ženy Leopoldiny Rozálie Elizabethy, roz. Wildové (1858) z Prostějova. Dne 13. 4. 1913 zápisem č. 28197 požádal o změnu svého příjmení na Koblischek, dne 7. 10. 1943 vystoupil z katolické církve. Od roku 1916 působí ve státní službě a to i v době první republiky, kdy do roku 1938 působil v Moravských Budějovicích. Od 1. 8. 1939 do 9. 7 . 1942 byl okresním hejtmanem v Jihlavě (Iglau), kde přechází ze zemského moravského úřadu v Brně. Dne 19. 8. 1939 se zúčastnil zahájení výstavby nového vzorového sídliště „Siedlung I.“, dnes v lokalitě známé jako „Na slunci“. Od půlky roku 1942 jmenován okresním hejtmanem v Kroměříži. Dne 22. 4. 1945 zastřelen u statné borovice v lese Břestůvka. Rod Kobližků pochází z Grulichu dnes Králíky. K osobě Dr. Koblischka je v archívech strašně málo informací, kromě pár záznamů o vyplacení odměn, návrhu na vyznamenání za 1. republiky a za pokárání pro dobré vztahy s čechy z roku 1941 se nic dalšího nedochovalo. Z těchto námi dostupných informací není patrné, že by byl nějak aktivním nacistou, ale vše se mohlo změnit jeho příchodem do Kroměříže. |
|
4) |
Rudolf Ströbinger (5. 3. 1931 Milíčovice - 1. 12. 2005 Hage) syn Rudolfa a Libuše Ströbingerových, byl novinářem, publicistou a spisovatelem, který roku 1968 emigroval do NSR. Během druhé světové války žil spolu ze svým otcem, matkou a bratrem Josefem v židovském konfiskátu zásilkové firmy Arnošta Knöppfelmachera, kde jeho otec dělal, jako prává ruka vedoucího NSDAP ve Valašském Meziříčí Karla Draksala, správce tohoto majetku. Někdy je mylně uváděno, že Rudolf Ströbinger st. byl členem NSDAP, ale dle dochovaných dokumentů toto není pravda, protože z důvodu zatčení v červnu 1941 za zneužití školních dívek (odsouzen 16.6.1941 v Ostravě k 5 měsícům odnětí svobody, propuštěn 20.12.1941) nebyla jeho žádost z roku 1940 doporučena. Podruhé byl pan Ströbinger st. odsouzen v dne 7.6.1950 ve Valašském Meziříčí (trestní spis T160/50-79) k doživotí za podíl na smrti několika občanů Valašského Meziříčí. Tento trest mu byl snížen amnestií a posléze po roce 1962 na přímluvu starosty Görlitze pana Prenzla (komunistický poslanec pobývající za války v Moskvě) propuštěn do NDR, ke svojí druhé manželce Lidegardě rozené Kokotové (první manželství doposud nebylo rozvedeno). Rozsudek zde, dopis prezidentu republiky ze dne 27.1.1953. V poválečných výpovědích jsou i zmínky, že pan Ströbinger st. bil svou manželku i své dva syny. V archívu bezpečnostních složek mají oba bratři záznamy v registru tajných spolupracovníku a to Rudolf pod krycím jménem Petr nebo Picaso a Josef pod krycím jménem Brod. Zdroj zde. |
|
5) |
Zde je uvedený přesný datum narození. |
|
6) |
Zde je i uvedeno obvinění o zpronevěře a o spolupráci s gestapem, kterou na Olgu Františákovou podal její bývalý milenec a velitel partyzánského oddílu Olga Josef Houfek. Toto udání učinil po výpovědi Olgy Františákové v žalobě na jeho osobu mimo jiné v souvislosti s nařízením poprav Jindřicha Glozy, Františka Chlapíka, Vladislava Chocholače, Antonína Koupila, Aloise Novotného, Bohumila Lozerta, Bohumila Čihanka, Eduarda Hudečka a za službu ve wehrmachtu, za které dostal 3 roky těžkého žaláře. |
|
7) |
Gizela si své jméno na Jiřinu změnila až po válce, protože se jí nelíbilo, proto je ve válečných i poválečných vyšetřovacích spisech uváděna jako Gizela. |
|
8) |
Zde jsou sestry znovu obviněny jako agentky gestapa, ale tato výpověď má několik nedostatků. Olga Františáková nepřišla na Slovensko z Budapeště, jak uvádí Vávra, ale jak je soudně doložené přes Horní Lideč pomocí slovenských financů, kteří ji převezli na Slovensko, dalším nevěrohodným údajem je její práce na německém vojenském velitelství v Budapešti (není o tom nikde záznam), docházení na gestapo ve Zlíně po dobu cca 3 měsíců vysvětluje ve své výpovědi z roku 1946, o tom zda byli ve spojení ze štábem a hlásily se co týden nemůže pan Vávra nic vědět, z důvodu toho, že se štábem sám stálé spojení od přechodu na Moravu neměl a schovával se v okolí svého bydliště. Dle dochovaných dokumentů se ale Houfek, Františáková a Vávra-stařík opravdu setkali a to koncem listopadu roku 1944 v Malenovicích. To že by měla být Františáková spolu s Houfkem zatčeni na příkaz Murzina není nikde doloženo, ale je pravda, že se ve Zlíně s NKVD sešla a to z důvodů prý pozdního předání velitele německé 16. tankové divize generálmajora Dietricha von Müllera. O výslechu vedoucího referátu IV 1a Zlínského gestapa vrchního kriminálního tajemníka Karla Raschka ve svazku C143 archívu v Brně není ani zmínka a ani ve své obhajobě před Okresním národním výborem ve Zlíně ze dne 25.2.1946 a 14.3.1946 nezmiňuje jako své agentky setry Františákové (při těchto výpovědích prozradil docela dost svých spolupracovníků). To samé platí i o Ottu Koslowském. |
|
9) |
Její bratr František jí vyděl, jak jí vojáci odvádějí z Lutoniny směr Vizovice. On sám jel na kole ze zprávou zašitou v kabátě z Ubla do Vizovic. Protože z Ubla do Lutoniny je to z kopce a bylo nasněženo, nestačil už zabrzdit a tak bez mrknutí projel kolem sestry. Poté co se vrátil zpět do Ubla, vše nahlásil rodičům. Od té doby přestal vozit zprávy do Vizovic i na jiná místa v okolí. |
|
10) |
Jiří Polčák a Františka roz. Bravencová byli rodiče Jana Polčáka, který je spojený s tragédií na Vařákových pasekách. |
