se pravděpodobně narodil 5. 1. 1904 Krasikovčšina, zemřel 10. 4. 1945 Čerňava)

Všeobecně známé informace:

Kapitán I. P. Stěpanov byl komisařem a zástupcem velitele 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky - Ušiak,¹⁾ velitelem oddílu. Mezi partyzány i pomocníky byl velice oblíbený a přátelský, během svého pobytu v protektorátu se naučil česky slovem i písmem. Podle některých dokumentů se měl koncem března 1945 spolu s velitelem brigády Dajanem Bajanovičem Murzinem přesunout z Foukalovi vily do Leskovce k Juříčkům, ale tato informace se nám nepodařila potvrdit. Dne 10. 4. 1945 byl na Černavě zastřelen ze zbraně velitele oddílů Dajana Bajanoviče Murzina. Ohledně smrti Stěpanova koluje několik historek, ale nejpravděpodobnější se jeví ta, že smrtelná kulka  vystřelená ze samopalu D.B. Murzina nešťastně trefila Stěpanova  smrtelně do krku. Tato tragédie se stala pod Čerňavou (Erbanova louka), kdy byli popravováni němečtí/maďarští příslušníci Volksturmu z Loučky a s nimi i německý důstojník, kterého den předem přivedli partyzáni ze skupiny Jerry. 

Nové námi zjištěné informace  o možné identitě I. P. Stěpanova, které jsme získali díky spolupráci s badateli p. Ondrou Hašou, p. Stanislavem Bursou, p. Pavlem Sajenkou a badateli s ruské federace a na Ukrajině (Galina Mastipan, Evgenij Porfirev, Andrej Charin, Henrich Alekseev, Jurij Stěpanov):

Ivan Petrovič Stěpanov se narodil v malé vesnici Krasikovčina (Красиковщина) v Pskovské oblasti cca 220 km jihozápadně od Petrohradu. I.P.Stěpanov byl nejstarší s pěti dětí manželů Petra Stěpanoviče (1885 - 1942) a jeho ženy Anastásie Sidorovny (1889 - 1963). Jeho sourozenci byli  Tatjana Petrovna (1906 - 1950), Anna Petrovna (1908 - 1943), Jelena Petrovna (1914 - 1978) a Nikolaj Petrovič (1916 - 2010), který obdržel za účast ve II. světové válce medaili za odvahu. Rodina Stěpanovových se v roce 1914 přestěhovala do obce Seltso-gorka²⁾ (Сельцо-горка), Volchovský okres, Petrohradská oblast. V roce 1920 se znovu stěhují do 3 km vzdálené obce Gorčakoščina ³⁾ (Горчаковщина), kde jeho otec kupuje dům (v něm dodnes bydlí potomci Nikolaje Petroviče) a zde se seznámil s místní rodačkou a svojí budoucí ženou Jelenou Alexandrovnou (ročník 1902), se kterou v roce 1930 vstupuje do stavu manželského. Ivanu Petrovičovi a Jeleně Alexandrovně se postupně narodí tři synové a to Jurij Ivanovič (12. 11. 1931 - ), Boris Ivanovič (14. 10. 1934 - ), který se odstěhoval do oblasti Novgorodu a Oleg Ivanovič (21. 12. 1937 - 1978).

V roce 1932 I.P. Stěpanov ukončil vojenskou poddůstojnickou školu a po jejím dokončení začíná sloužit u 80 pluku pohraniční vojsk NKVD a s rodinou se stěhuje do oblasti Kalérie. 28. 5.1941 obdržel hodnost kapitána a ujímá se funkce velitele kanceláře 2. velitelství (má na starosti klid v týlu). 10. 7. 1941 je při úkolu obrany železniční zastávky v oblasti Masel'gskaya (Масельгская ) dle ruských archívů zabit. Dokumenty o získání vdovského důchodu byly zaslány dne 6. 11. 1941 NKVD SSSR č. K / 072 a 1. 2. 1942 byl pohřben. 

Co se děje se Stěpanovem mezi 10. 7. 1941 až 20. 11. 1943, kdy je přemístěn do zajateckého tábora F.A.B. v Rýnovicích (později průmyslový areál Liazu) u Jablonce nad Nisou (Gablonz an der Neiße), bohužel nevíme, ale s největší pravděpodobností putoval po zajateckých táborech ve Finsku a Německu. S největší pravděpodobností prošel zajateckým táborem 5 8055 ve východní Karélii (Tomitsa) u města  Loymola (Loimola, Лоймола), posléze byl přemístěn do zajateckého tábora Stalag IV-B, který byl umístěn ve městě Mühlberg nedaleko Drážďan. Zde nahlásil jinou identitu (členy NKVD většinou hned na místě popravovali) a začal se vydávat za letce kpt. Ivana Petroviče Stěpanova narozeného v roce 1907 v obci Deyevo (Деево) v Tulskej oblasti (tento Stěpanov zahynul 3. 8. 1939 při letecké katastrofě u čínského města Lánzhōu).

  Jeho manželka i s dětmi odjíždí dne 23. 6. 1941 z Kalérie k rodičům I. P. Stěpanova do Gorčakoščiny a v  červenci 1942 jsou znovu evakuováni do obce Plotnikovo (Плотниково) nacházející se v Kamenskom okrese, kde si po čase koupili za peníze po manželovi malý domek a krávu. V zimě děti chodily do školy a v létě pracovali v místním kolchoze. V roce 1943 jim byly dokonce doručeny věci, které zanechali ve starém domě při evakuaci 23. 6. 1941. Mezi nimi se nacházelo i kolo. Po válce se Jelena Alexandrovna rozhodla zůstat v Plodnikovu se svými dětmi, ale díky jejímu úmrtí v roce 1948, byli její dva starší synové umístěni k její sestře, třetí nejmladší syn Oleg byl umístěn do dětského domova.

Synovec I.P. Stěpanova je významný ruský vědec a akademik Genrikh Vasilyevich Alekseev, bádájící v oblasti polární klimatologie a oceanologie, je autorem 150 vědeckých publikací a nositelem několika mezinárodních ocenění. V dnešní době je profesorem na vysoké škole v Petrohradě.

Velmi oblíbenou fámou, kterou převzali i někteří spisovatelé literatůry faktu je, že Stěpanov měl poměr s Emílií Češkovou, se kterou měl mít i dítě, dceru. Tuto informaci měl rozšiřovat i lékař, který měl po roce 1945 ordinaci v Hošťálkové. Bohužel tato informace je nepravdivá ba co víc nemožná, protože Stěpanov umřel 10. 4. 1945 a dcera paní Češkové se narodila 26. 2. 1946, tedy 10 a půl měsíce po smrti Stěpanova. Vše lze ověřit v matrice narozených, která je uložena na obecním úřadě v Hošťálkové. 

V roce 2006 napsala Olga Sergejevna Vitkovská diplomovou práci, která pojednávala o historii oblasti okolo Gorčakovšiny a je zde i odstavec od bratra Ivana Petroviče Stěpanova Nikolaje viz zde v ruském jazyce.

Útěk Stěpanova, Kotljarova a Moskalenka

Ivan Petrovič Stěpanov byl leteckým inženýrem a sloužil u 73. eskadry. Po jejím zničení se přihlásil k pěchotě. Zúčastnil se vyčerpávajících ústupových bojů a byl raněn čímž se dostal do zajetí⁴⁾. Léta trávil v různých táborech, až se dostal do Jablonce nad Nisou (Gablonz an der Neiße), kde se Ivan seznamuje s bývalým námořním důstojníkem poručíkem RA Petrem Vasiljevičem Moskalenkem a dalším rudoarmějcem s důstojnickou hodností podporučíkem Alexandrem Trofimovičem Kotljarovem. Tahle trojice naplánovala útěk. Stěpanov pracoval v opravárenských dílnách jako instruktor a musel tak proti své vůli pracovat pro Němce. Podle Moskalenkova poválečného vyprávění se jednou Stěpanova zeptal, „Tak co, jak dlouho budeme ještě náckům sloužit?“ a byl u toho i Kotljarov. Tak se zrodila skupina spiklenců, která se rozhodla za každou cenu utéct z tábora. Moskalenko byl agitátorem již od roku 1943, kdy pracoval v laboratořích jako uklízeč a dostal se k papíru na nějž se mu podařilo napsat texty, jež vyzývaly spoluvězně k sabotování práce pro Němce a vyzýval k pokusům o útěk. Od nově příchozích sovětských vojáků se dozvěděli jak se staví Stalin k zajatcům i když padli do zajetí v první fázi války, když byla ještě Rudá armáda v šoku a bez kompetentního velení. Měli dvě možnosti jak si zajistit alespoň nějakou šanci na slušný život po válce. Buď se přidat k Němcům a probít se s Vlasovovou ROA na západ, tehdy už nikdo nevěřil v porážku Stalina, psal se rok 1944 nebo utéct ze zajetí a dostat se k Rudé armádě nebo k partyzánům.
Trojice našich hrdinů zvolila útěk, a vzala s sebou ještě další dva druhy. 10. června 1944 se přes záchodové okno, na němž pilkou z dílny přeřezali mříž, dostali se na vězeňský dvůr. Tábor byl dobře střežen a okolo tábora byla zeď s ostnatým drátem, který též přeřezali, majíce štěstí, že nebyl pod proudem.

Přelezli zeď a byli na svobodě. Směr byl jasný východ a tak se pustili napříč českou zemí přes Jičín, Hradec Králové, Pardubice, Kostelec , Litomyšl, Kyšperk, Olomouc, Prostějov, Hranice na Moravě, Holešov. Při překonávání řeky Moravy se utopil jeden z pětice uprchlíků a zbylí čtyři se po osmnácti nočních pochodech zastavili k odpočinku u Přílep ve stohu slámy. Tam je našel majitel, kterému bylo vše jasné. Beze slova jim pomohl a vzal je k sobě, aby si odpočali. Jmenoval se Halašta. Čtvrtý den od vlídného přijetí přišel tento holešovský občan s varováním, že Němci dělají domovní prohlídky. Tento dobrý muž neztratil ale duchapřítomnost naložil žebřiňák slámou, uprchlíci si vlezli do ní a pan Halašta, od něhož bychom rádi znali křestní jméno, je zavezl až do Přílep.

Tam je nasměroval do Hostýnských vrchů a snad svatý Kryštof, patron poutníků, zavedl jejich kroky na Horní Bečvu, kde se setkali s odbojáři Hašovy skupiny a ti jim pomohli přes Slovenskou hranici, kterou překonali u Velkých Karlovic.

Tak to je zase další kousek knihy, kterou připravujeme. Dobrodružný příběh čtveřice sovětských válečných zajatců na útěku má ještě mnoho otazníků a byli bychom rádi, kdyby nám mohl někdo poskytnout informace, jak o panu Halaštovi z Holešova – jak se mohl jmenovat? Nebo kdo by mohl být ten čtvrtý. Traduje se, že Genadij Grečin⁵⁾, ale není to ověřeno.

Zdroje:
Čerpáno ze vzpomínek Jaromíra Drgy, které jsou uloženy v MZM Brno v pozůstalosti prof. Josefa Přikryla a z knihy Marie Hrošové- Na každém kroku boj.

převzato ze stránek VOS Prlov na facebooku

Dopis P. V. Moskalenka z dne 22. 11. 1964 

„... Dne 20. listopadu 1943 nás přesunuli z koncentračního tábora do tábora zajateckého poblíž města Jablonec nedaleko československé hranice. V tomto táboře jsem se seznámil se s. Stěpanovem Ivanem Petrovičem a Alexandrem Kotljarovem. Během našeho táborového života jsme dobře poznali jeden druhého. Stěpanov byl leteckým inženýrem. Rozsáhle vyprávěl o své práci. Měl hodnost majora. Stěpanov byl člověk politicky i kulturně na výši, ochotný soudruh a v mnohém pomohl mně i mým přátelům. Saša Kotljarov byl podporučíkem pozemního vojska. Všichni jsme žili jedinou myšlenkou, co nejrychleji se dostat pryč z tohoto pekla. Společně jsme vypracovali plán útěku. Dne 10. června 1944 jsme za deštivé noci přeřezali mříž na záchodě a dostali jsme se na dvůr tábora. Dávajíce si pozor na členy hlídky, přeřezali jsme drátěné oplocení, dostali jsme se na svobodu. Byla to naše nejšťastnější noc, která nám přinesla dlouho očekávanou svobodu. Snažili jsme se dostat ke svým a zamířili jsme na východ napříč Československem. Šli jsme pouze v noci obcházejíce města a obydlená místa. Den jsme strávili v lese, a když nás svítání zastihlo v otevřeném poli, hledali jsme husté porosty žita nebo pšenice a tam jsme se zdržovali až do setmění. Tak pokračoval náš útěk. A co že nás přinutilo vysvětlovat Čechům, s nimiž jsme se setkávali, že jsme letci? Rozhodli jsme se, pro případ kdybychom se dostali do rukou nepřátel, tvrdit o sobě, že jsme letci. Stěpanov nás pro případ neúspěchu předběžně seznámil se základy létání. Měli jsme mezi sebou rozděleny jednotlivé funkce. Stěpanov byl letcem, já navigátorem, Saša radistou a střelcem. Takové bylo složený posádky lehkého průzkumného bombardéru. Vymysleli jsme si to pro případ neúspěšného útěku, a kdybychom se ocitli v rukou nepřátel, aby nás neodeslali zpět do táborů smrti, kde by nám hrozila likvidace. Naše cesta pokračovala pouze přes noc … Vzpomínám si, že jsme minuli města: Hradec Králové, Pardubice, Kostelec, Litomyšl, Kyšperk, Prostějov a mnoho dalších. Nakonec jsme dorazili do Hranic na Moravě.“

Zdroj:
Archiv Marie Hrošová